Vznik německé „semaforové“ koalice lze bez nadsázky označit za přelomovou událost. Kabinet, jehož název se odvíjí od stranických barev sociálních demokratů (SPD), Zelených a liberálů (FDP), bude na spolkové úrovni vládnout vůbec poprvé. Deklaruje navíc, že chce Spolkovou republiku nejen dobře řídit a spravovat, ale zásadním způsobem posunout. V jakých oblastech a jakým směrem? Jak chce své hlavní projekty financovat? A jak bude probíhat spolupráce tří politických stran, které si v řadě ohledů nejsou blízké?
Za první úspěch lze označit už jen to, že nynější koalice vůbec vznikla, navíc ve velmi krátkém čase. V zářijových spolkových volbách zvítězil dlouho podceňovaný kancléřský kandidát SPD Olaf Scholz jen velmi těsně. Zástupci dvou menších stran, Zelených a FDP, nejprve jednali jen mezi sebou a chvíli si nechávali pootevřená vrátka k „jamajské“ koalici s křesťanskou demokracií (CDU/CSU). Brzy se ale ukázalo, že společnou řeč dokážou najít právě „semaforoví“ partneři. Během sondážních i následných koaličních jednání, kterých se zúčastnily stovky politiků, se jim podařila unikátní věc: téměř nic z interních debat neproniklo na veřejnost. Vznikla díky tomu vzájemná důvěra, která může být dobrým základem další spolupráce.
Neméně důležité je i to, že se nové vládní strany od počátku domluvily, že nepůjdou cestou hledání nejmenšího společného jmenovatele a každá dostane svůj prostor. Jejich ambicí, kterou s odkazem na reformního kancléře Willyho Brandta shrnuly do hesla „Odvážit se k většímu pokroku“, je zavést zásadní společenské změny, a to na mnoha úrovních. Nová koalice chce směřovat k bezuhlíkové, ale zároveň průmyslové a inovativní ekonomice. Plánuje dalekosáhlou modernizaci a digitalizaci státní správy i soukromého sektoru, rozvoj dostupného bydlení a ekologické dopravní infrastruktury, rychlý přechod k obnovitelným zdrojům energie a posílení role Německa jako světového lídra v boji s klimatickou změnou. Důraz klade také na podporu společenské soudržnosti a aktivní roli SRN v evropské a světové politice.
Podle „semaforových“ politiků může být Německo současně sociální, zelené i liberální. Tato představa se odráží i v rozdělení vládních postů – každá ze stran získala důležité úřady, díky kterým se může profilovat a hájit zájmy svých voličů. SPD kromě kancléřství obsadila i ministerstvo práce a sociálních věcí, které je důležité pro splnění jejích dvou velkých předvolebních slibů: zvýšení minimální hodinové mzdy na 12 euro a dlouhodobého zajištění stabilních důchodů. Svůj další důležitý záměr, stavbu 400.000 nových bytů ročně, budou pak sociální demokraté řídit z nového ministerstva výstavby. Zelení budou své priority hájit na posíleném ministerstvu hospodářství, které bude mít částečně na starost i klimatickou agendu, a v resortech životního prostředí a zemědělství. Liberálové si podrží dohled nad státními financemi – a trochu překvapivě získají na starost i dopravu, o kterou hodně stáli Zelení.
Za zmínku bezpochyby stojí i to, že nový spolkový kabinet z poloviny tvoří ženy, které obsadily celkem osm ministerstev včetně silových. „Bezpečnost bude v této vládě spočívat v rukách silných žen,“ komentoval tuto skutečnost Olaf Scholz. Zástupkyně sociální demokracie Christine Lambrecht převezme resort obrany, její stranická kolegyně Nancy Faeser bude ministryní vnitra. A Spolková republika bude mít i svoji historicky první ministryni zahraničních věcí, kterou se stane spolupředsedkyně Zelených Annalena Baerbock.
Nové bude také celkové rozložení sil v kabinetu. Trojčlenná koalice vládla Spolkové republice naposledy koncem 50. let minulého století. Od té doby bylo zvykem, že jedna strana výkonné moci jasně dominovala a juniorní partner jí spíš sekundoval. V „semaforu“ sice SPD bude mít kancléře, který je klíčový a udává směr, Olaf Scholz ale bude muset brát velký ohled na své asertivní zelené a liberální partnery. Jejich význam posílil solidní volební výsledek a zisk důležitých ministerstev. Svoji roli ale bezpochyby hraje i fakt, že v jejich čele stojí výrazní a mediálně zdatní předsedové Robert Habeck a Christian Lindner.
Programové cíle nové vlády nejsou malé. Semaforoví partneři je shrnuli do 177 stran dlouhé koaliční smlouvy, která byla podepsána 7. prosince poté, co prošla schvalovacím kolečkem ve všech třech stranách. Dokument obsahuje celou řadu zajímavých bodů a vedle modernizace a digitalizace klade velký důraz na ekologickou a sociální politiku.
Každý nově přijatý zákon má být přezkoumán, zda je v souladu s vládními klimatickými cíli. Uhelnou energetiku chce nová vláda opustit „ideálně“ do roku 2030, o osm let dříve než dosavadní velká koalice. Pro splnění tohoto cíle plánuje kabinet masivní podporu nefosilních přírodních zdrojů, do jejichž rozvoje i budování nutné infrastruktury v podobě chytrých přenosových sítí či kapacit na skladování energie hodlá značně investovat. Do roku 2030 má z obnovitelných zdrojů v Německu pocházet plných 80 procent elektrické energie. Technologii spalovacího motoru chce nová vláda bez bližšího upřesnění „nechat za sebou“.
Hlavním tahákem v sociální oblasti je zmíněné zvýšení minimální mzdy na 12 euro za hodinu. Kabinet ale slibuje například i dlouhodobou stabilizaci výše důchodů, opatření proti dětské chudobě či zmírnění podmínek pro vyplácení dávek v prvních dvou letech nezaměstnanosti. „Nový začátek“ slibuje vláda v migrační a integrační politice. Německo chce proměnit v moderní přistěhovaleckou zemi, například zjednodušit azylové řízení či zefektivnit a digitalizovat systém vydávání víz. Dobře integrovaní cizinci do 27 let věku mají nově získat možnost zažádat si po třech letech o trvalý pobyt, o něco delší lhůty mají platit pro starší osoby a rodiny, které se zvládly do německé společnosti začlenit.
Evropská unie je v koaliční smlouvě označena za základ míru a německé prosperity a nová vláda nejsilnější evropské země se v dokumentu hlásí ke „zvláštní odpovědnosti“ za společný integrační projekt. Zdůrazňuje také roli evropských hodnot, dodržování zásad právního státu i posilování jednoty a vnější akceschopnosti evropské sedmadvacítky. Semaforové strany rovněž vyzdvihují globální roli Německa jako čtvrté největší světové ekonomiky. Vyslovují se pro posílení multilateralismu, volného a spravedlivého světového obchodu i přijetí některých zásad feministické zahraniční politiky, například celosvětového posílení práv a zastoupení žen a podporu společenské diverzity.
Kromě zmíněných plánů obsahuje koaliční smlouva dále například i příslib snížení aktivního volebního věku pro volby do Spolkového sněmu a Evropského parlamentu na 16 let, částečnou legalizaci prodeje marihuany pro rekreační účely či zrušení kontroverzního paragrafu 219a trestního zákoníku, který zapovídá propagaci umělého přerušení těhotenství.
Novým vládním partnerům nelze upřít, že sdílejí společnou vizi a mají i elán pustit se po dlouhých letech vlády Angely Merkel do uskutečňování zásadních reforem. Už nyní je ale jasné, že jejich úkol nebude jednoduchý. Primární výzvou pro kabinet bezpochyby bude nutnost vyrovnat se se zdravotnickými i ekonomickými důsledky pandemie covid-19. Německo momentálně čelí v rámci čtvrté vlny vůbec největším denním přírůstkům nakažených a kapacita jednotek intenzivní péče se blíží k hranici vyčerpání. V podobné situaci nemá nová vláda žádný čas na adaptaci a musí okamžitě jednat. A teprve poté, co vyřeší tuto naléhavou výzvu, se může věnovat svým ostatním plánům.
Další překážkou pro ni může být i to, že se dílčí priority koaličních partnerů i jejich konkrétní představy o realizaci přelomových projektů liší. Hodně otazníků se pojí také s financováním jejich ambiciózního programu. Levicové strany na něj původně chtěly získat peníze prostřednictvím vyššího zdanění (zejména pro bohatší vrstvy), to jim ale přes odpor FDP neprošlo. Liberálové si navíc prosadili, že se Spolková republika po krátkém přechodném období koronavirové krize vrátí k takzvané dluhové brzdě, tedy de facto vyrovnaným veřejným rozpočtům. Jak bude za této situace možné uskutečnit rozsáhlé investice, zůstává zatím nejasné.
Podobně odvážné připadají řadě vnějších pozorovatelů i německé plány v oblasti energetiky. Již předchozí vlády se rozhodly k současnému odchodu od jádra i uhlí, tedy od dvou zdrojů, které jsou na rozdíl od obnovitelných schopné zajišťovat stabilní dodávky elektrické energie do sítě. Vznikající vláda chce tempo změny ještě zrychlit a věří, že se výpadky podaří včas nahradit pomocí překlenovacích technologií typu plynových elektráren a prostřednictvím budování chytrých sítí a skladovacích kapacit. Zda je tento plán realistický, ukážou teprve nadcházející roky.
Náročné bude bezpochyby i prosazování plošné digitalizace v soukromém sektoru a státní správě. Německo si na tomto poli zatím nevedlo nijak skvěle a jeho složitý federální systém není právě pružný. Rychlým změnám nenahrává ani to, že k uskutečnění celé řady projektů (včetně zmíněného snížení volebního věku) bude vláda potřebovat souhlas horní komory parlamentu, v níž jsou zastoupeny spolkové země a dominuje jí opoziční CDU/CSU.
Německá zahraniční politika si dlouhodobě udržuje svoji kontinuitu a panuje na ní mezi politickými stranami (vyjma extrémních) relativně široká shoda. Na tomto poli se tedy od nové vlády nečekají žádné zásadní zvraty, snad jen přitvrzení rétoriky a v případě nepříznivého vývoje i postoje vůči autoritárním režimům v Rusku a Číně, které mají na Německo silné obchodní vazby. Změně v tomto směru může výrazně nahrát i to, že ministerstvo zahraniční obsadili zásadoví Zelení, kteří kladou velký důraz na dodržování lidských práv.
Zajímavé bude pozorovat i vývoj stabilních a velmi dobrých vztahů mezi Německem a Českou republikou, kde rovněž vzniká nový kabinet. Obě sousední země spojuje soužití v EU, úzce provázané ekonomiky i celá řada dalších společných zájmů. Je ale patrné i to, že na některých tématech se obě země dlouhodobě neshodnou – česká společnost i její reprezentace dlouhodobě zastávají například od Německa odlišné postoje v otázce migrace nebo klimatické a energetické politiky.
Semaforový kabinet Olafa Scholze se ujímá vlády v rozkolísané době, která přináší obrovské výzvy v podobě rostoucího mezinárodního napětí, globální pandemie i naléhavé potřeby řešit klimatickou změnu. Jeho výchozí pozice není vůbec jednoduchá a nezbývá než si přát, aby se ve své historické roli osvědčil.
/Názory autorky nemusí odrážet stanoviska Heinrich-Böll-Stiftung Praha/
